Si comprehendis non est Deus

Hledání samoty a nesamota...

18. 4. 2008 5:33
Rubrika: noční zápisky | Štítky: noc

Ještě před tím, než půjdu spát, mi to nedá, abych nenapsal něco o dnešním "školním" výletě. Jeli jsme s učitelem, který nás má na krajinu, na výlet. Dvě auta, dohromady sedm lidí,, jedna spolužačka chyběla, těžko říct proč, nebrala telefon. Myslel jsem, že budu celý den zvětšovat fotky v temné komoře, ale dopoledne jsem se dozvěděl, že dlouho plánovaný a několikrát odkládaný výlet se uskuteční dnes. Sraz v šestnáct hodin na Kulaťáku u takového hnusného komunistického sloupopomníku. Byla to docela čára přes rozpočet, vůbec jsem s tím nepočítal. Potřeboval jsem vyřídit ještě dost věcí na internetu, ještě stále ho nemáme (teď zas píšu z práce, už pár hodin tu jsem sám)...

No, v komoře jsem horko těžko skončil ve tři čtvrtě na čtyři, volal jsem Mirkovi (to je náš vyučující - Bohumír Prokůpek - pro toho, kdo by si čirou náhodou o něm chtěl něco vygůglit), jeslti by vadilo, kdybych přišeltak o čtvrt hoďky, maximálně dvacet minut pozdějc, abych se mohl převlíknout, prý že radši ne, že by posádka druhého auta zbytečně čekala. Tak jsem tedy honem vyskočil z tramvaje, koupil snídaňosvačinoobědovečeři a pak z metra na Kulaťáku vystoupil přesně ve čtyři hodiny, právě byla drobná pdešťová přeháňka. Trochu to zkrátím, abych se dostal k jádru věci. Sraz našich dvou aut jsme měli na první benzínce směrem na Beroun, volali jsme druhému autu, kde e jsou, a prý e zabloudili. Nakonec jsme na ně čekali asi hodinu, to bych se stihl převlíknout desetkrát. No nic, nějak jsem to překousl.

A teď už opravdu k věci a k tomu zajíjmavějšímu. Cíl našeho výletu byly křivoklátské lesy. A hlavní důvod, proč jsme tam vyráželi, a proč v takovou nezvyklou hodinu (na místo jsme dorazili o půl sedmé), byl jednoduchý - aby každý z nás pocítil určitý neopakovatelný zážitek ze stmívající se krajiny. Vyrazili jsme na jeden hezký kopec, Mirek nám vysvětloval, že jsme na začátku zhruba dvoukilometrového hřebene, jednoho z posledních zbytků křivoklátského pralesa. Že se do toho prý občas sice šahalo, ale docela to je hezké. A pak nám halvně vysvětloval, co budem dělat - rozešli jsme se, každý šel sám až do té doby, dokud nenašel nějaké místo, kde se cítil bezpečí - že prý je tam možné vidět mnoho zvířat - srnce, jeleny, muflony, prasata apod. - ale bezpečí nejen před zvířaty, ale celkový pocit bezpečí, uvolnění. Ale zároveň tam musel každý být úplně sám - musel tam taktéž cítit svou samotu, své osaměníuprostřed lůna lesa. Pro zvířata je les místem obživy, místem, kde se dovedou zorientovat - ví, že světlá tráva je lepší na jídlo, že tam, kde je to nějak cítit hrozí nebezpečí apod. Ale člověk už tyto dovednosti dávno ztratil, podobně dovede analyzovat město - ví, kde ve městě spíš dostane najíst apod. V lese mám jen to, co si do něj přinesu - myšleno své pocity, sentimenty, ideály, vzpomínky, přání a tužby - všechny tyto věci se mnou do lesa přichází a z lesa odchází... Ještě mnohem víc toho říkal. Mirek má nastudováno, ale hlavně - má nachozeno a prožito... A pak už jsme se rozešli. 

Vydal jsem se tedy hledat bezpečí a samotu. Byl nádherný podvečer, slunce se pomalu klonilo k západu, drobné fragmenty červenooranžového světla se válely všude kolem a rozjasňjovaly přítmí. První, co mě překvapilo, bylo, jak nedovedu jít nehlučně - respektive jak hlučně to chodím. Bylo to již několik měsíců, co jsem naposled šel lesem při soumraku a co jsem spal pod širákem. Kvůli matičce Praze stověžaté jsem nějak pozapomněl, jak je cítit podvečerní vzduch, jaké očekávání je v klesajícím slunci a prodlužujících paprscích. Šel jsem stále dál a dál. Nejdřív po hřebeni, ale pořád jsem byl nadohled od dvou spolupoutníků, holky jsme nechali brzy daleko za námi. Nořili jsme se stále víc do hlubin lesa. Na konci hřebene skončil prosvětlený listnatý les, kde již drobné zelenkavé loístky začínaly zkoumat světlo světa. Sestoupil jsem dolů, a v tu ránu jsem byl úplně v jiném světle. Obklopilo mě přítmí gotické katedrály. Přítmí vysokách holých tmavých sloupů s baldacýhem jehličnatých větví vysoko nahoře. Smkový les. Jindy tolik fádní najednou zjevil svou krásu. Bylo to důstojné přítmí. Plné zvuků a tajemství. Ale stále mě to nutilo pořád dál a dál. Stále jsem cítil, že když se Martin na chvíli zastaví, že ho brzy dojdu. Stále jsem nebyl jen sám se sebou.

Odbočil jsem pryč od lidí, pryč od tvorů, kteří mi příliš jasně připomínali civilizaci. Hleda ljsem bezpečí, hledal jsem samotu, hledal jsem sebe. Seběhl jsem za ohlušujícího rachotu a praskotu větví, které se lámaly pod mou tíhou, u kopce dolů, abych mohl vyběhnout zase do jiného kopce nahoru. Atále mě to nutilo dál a dál. Dál a pryč. Ještě pořád tu jsou někde lidé. Klid a bezpečí je daleko. Občas jsem se zastavil, abych naslouchal zvukům noci. Po mnoha měsících jsem zase slyšel zpěv ptáků. Vlastně ne - řev ptáků. Desítky, možná spíš stovky, ptačích hrdel zpívaly své úžasné písně, kterým ucho člověka nikdy neporozumí. Přede mnou vyplašeně uteklo stádo pěti srnců a srne, zřetelně jsem rozeznal aspoň jedny parohy, víc srnců asi ani ve stádě nežije, že? Z dálky doléhal podivný štěhot. Snad liška? Nebo zatoulaný pes? Či vlkodlak? Těžko říct. Všechno začínalo být možné. Žádná pravidla neexistovala. 

Už jsem si chvíli myslel, že jsem nalezl své místo klidu a spočinutí a přemýšlení a samoty a bezpečí. Kupodivu mi nevadil ani pařez, na kterém jsem seděl. Poslouchal jsem. Víc se ani moc nedalo dělat. A rozhlížel jsem se kolem - na stráň pod sebou i slunce tam kdesi vzadu, tam kdesi daleko. Jenže klid a mír narušil hrozný hluk letadla, letícího několik kiilometrů nade mnou. Rachot motorů rozbil zárodek křehkého souznění, které jsem začínal cítit. Škoda. Vyběhl jsem dál. Chtěl jsem uniknout aspoň na chvíli z lidského světa. Ale nešlo to. Záhy jsem narazil na lesní asfaltku. Skokem jsem ji překonal napříč a běžel pryč od ní, ale po chvilce tu byla další. Dokonce s turistickou značkou. Každý bílozelenobílý prouek, jindy tak skvělý pomocník, mě bodal a připomínal, že jsem sice v lese, ale totálně přeměněném a znetvořeném ne k obrazu jeho obyvatelů, ale k obrazu člověka. Šel jsem dál, již jsem pomalu rezignoval, že najdu místo, kde se budu cítit skutečně sám, bez lidí. Korunu tomu všemu nasadila hájovna, jejíž dvě okna svítila do okolí a říkala, že i tady žijou lidé. Jindy bych za světlem za okny utíkal, abych poprosil o vodu či o hřejivé lidské slovo, ale nyní mě to ponoukalo pryč. 

Nakonec jsem aspoň provizorní útulek našel na jednom kopečku obklopeném smrky a břízami. Lehl jsem si na zem a koukal na holé modříny, jak se důstojně klátí ve větru. Snědl jsem čokoládu, kterou jsem si vzal pro tuto příležitost. Až budu dostatečně sám. Byl jsem sám a nebyl jsem sám. Bylo to zvláštní. Jindy, vlastně skoro vždy, si připadám  tak hluboce sám, tak hluboce osamělý, ale tentokrát jsem byl stále se svou samotou nespokojený. Jindy si připadám tak daleko od srdcí imyslí ostatních lidí, byť jsou sebeblíž. Nikdy nepoznám dostatečně sebe, natož abych poznal někdy někohojiného tak, aby se přestal cítit sám. Jak trýznivé. Jak bolestné. Jak úžasně bezútěšné... Je zvláštní, že když jsem tam ležel na kopečku uprostřed moře smrků a modřínů, cítil jsem se méně osamocený než uprostřed narvané tramvaje. Ale život je pln paradoxů. Sledoval jsem, jak se modřín nade mnou pohupuje pod taktovkou nehmotného větru, a nechával jsem se prostupovat zvláštním podmaňujícím se teplem, které vyvěralo z mechu a trávy a uvadlých sasanek pode mnou. Ze země prýštil podivný oteplující pocit, kdežto všechno kolem ochlazoval slabý takřka transcendentální vítr. A poslouchal sjem všechny ty zvláštní zvuky, které se mi stejně nepodařilo rozluštit. Všechny ty zvuky hlasů, které byly doma, dávaly zvláštní dílo, které by žádný hudební skladatel nedovedl napsat už jen z toho důvodu, že by k jejich vyjádření nenašel žádné hudební nástroje, natož lidské hlasy. Veškerá hudba je jen pouhopouhou imitací harmonie přírody. Ležel jsem na levém boku a pozoroval, jak se ze světlé stává šedá a ze šedé čím dál tím tmavší. Měli jsme čekat na tmu a pak se vrátit na místo setkání. Hned jak jsem zaregistroval, že je za mnou měsíc skoro v úplňku, mě došlo, že spíš bych se dočkal rána než tmy. Ale to nevadilo. Čau bylo dost. Vlastně se čas zastavil. Čas najednou neexistoval. Ležel jsem a vnímal jsem. 

A když čas uzrál, zvedl jsem se a šel. Je jedno, jestli jsem strávil na onom místě deset minut nebo dvě hodiny. Vycítil jsem, že ten pravý okamžik právě nastal. Tak jsem šel. Zpáteční cesta byla úplně jiná a přece stejná. Ahle hlavně jiná. potkával jsem známé věci, ale jinak. Panta rhei. Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Ale zároveň je vše statické. Vše je relativní a zároveň i absolutní. Samé paradoxy, samé absurdnosti. Si comprehendo non est Deus. Si comprehendo nihil.

Zobrazeno 1369×

Komentáře

LídaK

Díky Petře, že ses rozdělil o takovou zkušenost! Samota...tak často nad ní přemýšlím...
Zrovna dneska jsem nějak víc cítila tu samotu v narvaný tramvaji. Stěžovala jsem si na ni v srdci, a možná mě i trochu těšilo, že můžu být ta \"chudinka\" sama.
Snad to slyšeli tam nahoře, a najednou jsem potkala tolik známých, který zdravili úsměvem, že mě jako rádi vidí.
Jo, ta harmonie, to souznění s okolím, jak je to pro život v lese samozrejmý, to je v nás určitě taky...jen málokdy se odhodláme jít dostatečně daleko a na hloubku, setkat se se sebou...

langer-hans

Všechno je tak trochu paradoxní, tak to prostě je... Vystihnul jsi to ale krásně!

kacka

Teda Petře, fakt mě to hluboce oslovilo! Vzpomněla jsem si jak jsem byla na víkend "sama" v Praze a po příjezdu jsem hledala něco, co jsem ani nedovedla popsat, jen jsem věděla, že potřebuji "být sama" - hledala jsem les kde nikdo není, kde budou šumět stromy, zpívat ptáci, kde spočinu...
Moc děkuji za tvůj příspěvek!

SLEčNA-SNěží

..a vše je jinak..

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona