Abstinuji od internetu

V posledních dnech abstinuji od internetu. V pátek jsem se přestěhoval z koleje na Žižkov do krásného nového podkrovního bytu, ještě jsme si nezavedli internet - ještě jsme se ani nesešli všichni obyvatelé najedno, každý si stěhoval věci v jinou denní dobu. Tak to jen na omluvu, proč tu dlouho byly jen dva příspěvky. Ještě mě to snad nějaký čas bude bavit...

 Počkám ještě chvilku, než mi dohraje Das Lied von der Erde, nádherná skladba od Gustava Mahlera. Většinou poslouchám to nejlepší, co můžu poslouchat - ticho. Je v dnešním světě dosti opomíjené. Skoro jako by byl zločin nejet v tramvaji bez sluchátek v uších. Skoro jako by byl zločin neposlouchat nic, když dlouhé hodiny buším do počítače. Ale bohužel je to stejně ticho jen zdánlivé. Ustavičné hluky doléhají do uší, kteřé si nemohou nikdy odpočinou, nejdou jednoudše zavřít jako oči, nejde nic neposlouchat. Jako všechno je to výhoda i nevýhoda... A když už dostanu na mysl myšlenku, že bych si mohl něco teda zas jednou pustit, stejně většinou klikám na to samé. Ve svém noťasu mám sice mnoho snad až desítek hudby, ale ani pořádně nevím, co tam mám, zkopíroval jsem si nějaké empétrojky z domácího počítače. Občas pak mám náladu na to zkoušet nepoznané, dám si tedy v mém oblíbeném přehrávači amarok pustit náhodný seznam dosud nepřehraných skladeb, a nestačím se divit. Většinou spíš bývá ono divení se negativní povahy. Dost skladeb zazní na tomto počítači poprvé a naposledy, protože letí do nenávratného nicu. A tak tedy pořád dokola poslouchám pár alb, což vývá několik několik úžasných opusů z oblasti nonartificiální hudby, či chcete-li vážné hudby. Mozartovo Requiem a Mahlerova Das Lied von der Erde mezi mými poslouchanými skladmami zaujímají čestné místo. Dále to bývá pár klavírních ikoncertů od Chopina, a sem tam něco co jsem náhodně stánul. Vpodstatě už nic aktivně nehledám, i když je stále mnoho děl, které bych chtěl poslouchat. A taky je určitě plno nádherné hudby, kterou neznám a kterou ani nikdy nepoznám. Tak to chodí. Funguje ale zajímavý princip, že dokud určitou věc nepoznám, tak si často neuvědomuju, že mi ta věc vlastně chyběla. 

Nevím už, jak jsme na to už narazili, každopádně v sobotu večer jsme se byli s kamarády podívat k Honzovi Žižkovi na Vítkov, Véna podotkl, že je škoda, že neumíme lítat jako ptáci. Načež mě napadlo, že to vlastně nevadí. Protože kdybychom uměli létat, nikoho by nenapadlo, že je to něco zvláštního, výjimečného. Umíme chodit, a nikdo se nad tím nepozastavuje (možná jem beznohý či jednonohý). A podobné je to zřejmě i s mnoha jinými věcmi...

Každopádnjě čas uzrál. Hora ruit, respice finem. Teď mě tedy čeká ještě cesta nočním Žižkovem z firmy do jednoho podkrovního bytu. Původně jsem chtěl ještě po návratu vyvolat tři filmy, které jsem dnes vyfotil, ale nechám to radši na zítra, to by nemuselo dopadnout dobře...

 Přeji ti, můj milý čtenáři, krásné ráno (příp. krásný den) a krásný týden! Nechť je úživný! (ale o úživnosti zas někdy jindy...)