Si comprehendis non est Deus

Dávám se všanc...

1. 4. 2008 4:03
Rubrika: noční zápisky | Štítky: noc

Tak konečně zas ležím v posteli, byť jsem z ní vylezl teprv před patnácti hodinami. Je to hroný, jak mám posunutý režim oproti většině ostatních lidí. Dneska jsem zase skoro nic neudělal, stejný pocit mám skoro vždycky. Budík jse si nastavil na deset, byť mě bylo jasný, že stejně nebudu tak brzho schopný vstát. Nakonec jsem se vykopal z postele silou vůle něco po poledni. Od rána od devíti do šesti večer jsem měl zamluvenou ve škole temnou komoru, tak jsem tam byl aspoň od půl druhé, udělal jsem pár kontaktů víkendové úrody filmů. V sobotu jsem vyvolával snad nejvíc filmů v jednom dni - dohromady deset. Čtyři svitky a šest kiňáků. Jedno z mnoha zadání, které musíme nafotit, je neopakovatelná událost (na předmět fotografie reportážní). Chtěl jsem fotit pochod pro život, o kterém jsem se kdesi dočetl, že bude, ale jakýmsi záhadným nedopatřením jsem si od během chvíle po opuštění koleje nějak spletl, že je zahájení v kostele sv. Havla, a ono to bylo u svatého Jiljí. V sobotu byl nádherný den, slunce svítilo zas úplně jarně, leč trochu foukal vítr. A hned před kolejí, na Revoluční třídě, jsem byl překvapen velkým shlukem lidí,l běhal se tam totiž půlmaraton. Když jsem tedy přišel ve své bláhové neznalosti ke kostelu sv. Havla, překvapilo mě, že je zamčený. Ta k jsem si říkal, že jsem možná přehlídl datum, že to bude někdy jindy. A protože jsem měl sebou praktiku s filmy (normálně fotím Kievem na svitky), rozhodl jsem se, že aspoň pofotím ten půlmaraton. Tak jsem vyfotil během chvíle dva filmy. Už jsem chtěl jít pryč, ale pak jsem si to rozmyslel, když už, tak už Tak jsem šel dál, k národní třídě a Národnímu divadlu a pak až k Rudolfinu, kde byl cíl trasy. Dobíhaly desítky závodníků, bez problémů jsem vlezl s foťákem přímo až k cílové bráně, nikdo z mnoha organizátorů neřekl asni slovo, že bych tam neměl být, tak jsem vesele fotil dál. Promenoval jsem si to tam i u občerstvení, udělování medailí doběhnuvším a tak různě... Takže jsem nakonec skončil u šesti kinofilmů. 

Tak proto bylo těch filmů na vyvolávání tolik. Poprvý se mi taky stalo, že jsem přímo přičl do kontaktu s posunutým časem. Když jsem dovyvolal poslední dvojici, koukal jsem na noťas, kolik že je hodin, a vono tam bylo půl pátý. Bylo mi to divný, že to uteklo tak rychle, ale záhy mi došlo, že se posunul čas, takže mi byla ukradnuta jedna hodina. Tak jsem si přesunul čas i na mobilu a je to. Problémy s přizpůsobováním nemám, posledních pár měsíců mám beztak tak nepravidelný režim, že to ani nepoznám. Vlastně jo, když jsem dneska šel po šesté hodině z komory, slunce se pomalu klonilo ke svému západu, minulý týden v podobný čas už bylo dost šero.

Před chvílí jsem se vrátil z práce, no, ono už je to skoro hodina, pochopitelně ujel dávno poslední autobus, tak jsem šel zas pěšky. Mám to patnáct až dvacet minut příjemné procházky přes Florenc a Petrské náměstí, potkal jsem jen pár klátících se opilcůů, jeden sebou solidně hodil o silnici, sem tam projede kolem taxík, občas potkám podobné osaměle kráčí lidi jako jsem já. Skoro jako by to ani nebyla Praha. Praha spí, odpočívá před dalším parnám dnem, před dalším náporem tisíců turistů a před dalšími přesuny tisíců aut, mířících odnikud nikam.

A tak to chodí skoro každý den - ve dne se věnuju svým studijním povinnostem, v noci, aspoń párkrát do týdne, vydělávám, abych měl z čeho žít. Ono je to stejně zajímavý to mý studium. Je nás v ročníku na fotografii sedm, veškerá váýuka probíhá formou konzultací  popovídáme o fotkách, které kdo přinese, pochválíme se, zkritizujem se, s některými pedagogy jdeme na výstavu nebo do hospody... Ale má to samozřejmě taky mnohá úskalí -  byť máme jen de facto den a půl výuky, ve škole stejně trávím hodně času - na začátku semestru jsme se dozvěděli zadání úkolů, kterých je fakt hodně, a teď máme do patnáctého červn čas na to vše udělat. A kdo to do té doby nebude mít, musí si najít jinou školu, letí. Občas jsem si ze začátku připadal dost zvláštně - "ztracen v absolutní svobodě" -- ale svoboda je to jen zdánlivá, samozřejmě je to omezené mnoha okolnostmi. Ale nejhorší je, že furt připadá, že je ještě plno času, ale měsíc už je v čudu a skoro nic jsem neudělal. I kdyz teď už začínám mít i pár fotek, který se nestydím někomu ukázat, byť to jsou ještě pořád kontakty - náhledy. Ale vzhledem k tomu, že fotím jen na černobílé filmy, trvá pak často několik týdnů, než to připravím do koukatelné podoby. Ale piditál je o ničem, ten je jen na takový to cvkání na různých akcích, jako třeba na Velikonocích na Vesmíru, aby bylo co dát na stránky. Černobílý film nikdy nebude nahrazen adekvátně. Piditálním fotkám vždy něco chybí, je to takové nějaké moc dokonalé, aspoň na první pohled, je to dost sterilní, chybí tam taková ta duše, takové to cosi neuchopitelné, nepopsatelné... Byť je samozřejmě lepší mít dobrou fotku z digitálu než blbou fotku nz čb filmu na barytu.

A bla bla bla bla... Vzhledem k tomu, že zítra bych nměl být ve škole už o půl desáté, tak pomalu budu končit Samozřejmě, že to je dneska. Ani si nepamatuju, kdy jsem šel spát naposled před půlnocí, Vlastně tak před čtyřma měsícema jednou jo, vstával jsem ráno někdy ve čtyři, že jsem jel v pondělí s jedním kamarádem autem do Prahy, tak jsem si myslel, že se vyspím, šel jsem spát kolem jedenácté. Ale vzhledem k tomu, že jsem stejně pak asi ti hodiny nemohl usnout, takovou blbost jít spát tak brzo dlouho neudělám. Prý si na to ale musím přijít sám, že teď je dobře, že chodím spát pozdě, že to je kvůli tomu, abch si za pár let mohl vytvořit pravidelný denní rytmus. Prý jsem zatím ještě mladý, tak to je v pořádku. Těžko říct, jestli jsem mladý, zas tak mladý se necítím, byť jsem ještě nějaký ten měsíc náctilůetý. Každopádně každým okamžikem umíráme. Žijeme, abysme umřeli. Dneska mi třeba zas tekla krev z nosu, je to vždy takové příjemné memento mori. Upomínka konečnosti a tělesnosti. Někdy si tělo diktuje, duše neduše. Holt tak už to nějak je zařízeno. Můjžem jen objevovat různé souvislosti a ptát se a nenacházet odpovědi. Scio me nihil scire (pro Monču - překlad z řečtiny do latiny takové té profláklé sókratovské věty vím, že nic nevím).

A už fakt konec. Někdy si budu muset stopnout třeba hodinu, a pak kouknout, kolik se toho dá vyplodit. Je to fakt šíleně uvolňující... Ale i odhalující. Dávám se vám tím všanc. Moc dlouho mě to asi nebude bavit. Uvidíme. Přeji krásnou denní dobu, ať už je jakákoliv :-) (Fuj, to je hrozný zas otevřít oči...) 

Zobrazeno 1632×

Komentáře

Weri

sOUHLASIM S TEBOU ČB FOTO JE NEJHEZČÍ. MAS TY SVE NEKDE UMISTENE NA WEBU NEBO TAK? NEBO KDE BYCH JE TREBA MOHLA VIDET?

Weri

OK,myslim, ze uz jsem ty fotecky nasla:-)

makabrozni-spelunka

cove, krasne napsany. a nepravidelnej spankovej rytmus, odkladani povinnosti na neurcito a prochazky podvecerni prahou... vsechno to tak dobre znam. fakt dobrej clanek, radim si te mezi oblibence

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona